5ti-hodinovka na Masarykově okruhu v Brně

08.10.2015 21:47

Po berlínském maratonu má již většina bruslařů myšlenky jinde než na dalších závodech (samozřejmě pokud se jich netýká nadcházející mistrovství světa). Ne však já a několik dalších odvážlivců a nadšenců, kteří se rozhodli změřit své síly ještě jednou a překonat sami sebe na jedinečném a velmi těžkém závodě v Brně na Masarykově okruhu. Podle burlsařů se zkušenostmi z 24h - Le Mans jde o mnohem náročnější závod, ačkoliv jde 'jen' o pět hodin.
Je tomu tak kvůli obávanému 8mi procentnímu kilometrovému stoupání, které se jede každým okruhem a pokaždé je těžší a těžší. Nejde tedy jen o vytrvalost a vůli, ale také schopnost těla přizpůsobit se v tomto kopci podstatně jinému stylu bruslení, než je běžné (bruslaři musí najednou jet mnohem více do V, čímž pochopitelně namáhají jiné svaly, hlavně pak třísla). I proto se však mnoho lidí na tento závod rádo vrací, aby mohli pocivičit svou vůli a odhodlanost. 

Letos jsem se po celé sezoně cítil dost bláznivě, abych se rozhodl zkusit závod v kategorii jednotlivců, což jsem dosud nikdy nezkoušel a nejdelší tratí na bruslích pro mě byl stále jen maraton, tedy 42 km. Takže jsem spolu s dalšími 28 extremisty vyrazil na trať, kde to zpočátku vypadalo dost zajímavě. První kolo jsme do cíle dovedli my 'sólisti' a nenechali jsme tak nikoho na pochybách, že půjde letos v této kategorii o zajímavý souboj. O tom svědčí i to, že ačkoliv ve druhém kole nám již jedna ze štafet odjela, tak po odjetí přibližně hodiny a šesti kol se nám společnou prací a pravidleným tempem podařilo vedoucí štafetu opět dojet! Tou dobou už jsem si začínal říkat, že to asi ke konci bude bolet, ale co se dalo dělat, když moji soupeři také pořád jeli na čele a nikdo z nás alespoň navenek nejevil známky únavy.

Rozhodovat se začalo přibližně v polovině závodu, když jsme se dostali do kontaktu s týmy, které byly o kolo za námi, ale měly jednoho  či více silných jezdců, kteří byli schopni s námi jet, či nám chvíli balík tahat. Tím rozhodujícím článkem závodu pak byl Ivan Ochrymčuk, který nasadil tempo, na které jsem si v polovině závodu s výhledem na další dvě hodiny netroufal. Martin Kuchař však tuto šanci využil a nechal se ode mě a Jardy Ščepky odvézt a dál pokračoval sám za své. Já s Jardou jsme věřili, že společnou jízdou dokážeme jednotlivce sjet, ale nakonec se stalo to, že měl nejdříve krizi Jarda, takže jsem mu odskočil na náskok 40s já, takže najednou byla výhoda dvojice pryč, následně jsem pak krizi potkal já a pořadí se otočilo, ale jeli jsme nakonec již také sami. Pro mě pak byla poslední hodina opravdu utrpením a bojem s vůlí, protože v každím kopci jsem dostával křeče buď do vnější strany stehen, nebo do třísel, takže jsem si moc nemohl vybírat. Jel jsem prostě tak, abych byl schopen dojet do cíle a již  jsem nemohl více bojovat o lepší umístění. 

Dočkal jsem je tedy posledního kola a v čase 5:01 jsem projel cílem 25. kola, což by v minulých letech znamenalo vylepšení traťového rekordu. V letošním roce jsme však díky dobré spolupráci na začátku závodu a následně i velmi dobrému vytrvalostnímu výkonu Martina zadělali na posunutí nového rekordu na konečných 26 kol, tedy cca 137 km! V mém případě pak asi 131 s průměrnou rychlostí 26,2 km/h.

Skončil jsem tedy na třetím místě a mohu říct, že jsem byl velmi spokojen. Do závodu jsem šel s tím, že jsem na sebe zvědavý, jak to zvládnu a zda vůbec budu schopen tak dlouho jet, takže výsledek byl už jen taková třešnička na dortu:-).

Výsledky jsou ZDE.